go change yourself

1. srpna 2015 v 23:42 | Pip
no jistě, opět jsem ve své oblíbené spirále, tudíž píšu na blog
paradoxně, všechno je úplně v klidu

vykašlala jsem se na školu a smířila se s tim
mám práci
mám byt
mám možná zaděláno na nějakou formu vztahu, když se nerozhodnu z toho zbaběle vycouvat
m. už v mym životě figuruje jen jako někdo, kdo mi zlomil srdce
and so on

co mě ale poslední dobou těšilo fakt nevíc bylo to, jak jsemm zhubla
jako
fakt jsem se cejtila hrozně hezky, víte?
měla jsem poprvé v životě nějaký seběvědomí, co se týče mýho vzhledu
trochu mi splaskly ty moje hnusný kulatý tváře a boky
cvičila jsem, tak jsem byla hezky pevná a nikde mi nic neviselo a neteklo a měla jsem
plochý břicho

a bylo mi fajn
a pak to začalo

ty
debilní
kecy

každej měl co říct. úplně každej měl pravděpodobně na pořadu dne okomentovat to, jak vypadám

a proč, říkáte si?
absolutně netušim

někdo to řešil šeptem, ... uh, koukejte, jak jí lezou žebra...
no, když se natahuju do vejšky pro krabici a nemám zrovna silnou vrstvu tuku v oblasti hrudního koše, je celkem pravděpodobné, že mi něco vykoukne

fuj, ty jseš hubená
no, taky způsob, jak někomu jemně říct svůj názor, že

protože běžně svejm oplácanejm kámoškám místo pozdravu řeknete
fuj, ty jseš tlustá

ovšem nejlepší jsou ty právě oplácaný
jseš nějaká hubená, jdi se najíst

je jako říct holce, který závidim hezký velký oči
ty máš tak hazký oči, jdi si je vypíchat

no, tak mi lezou kosti a nemusim se bát nosit vlastně cokoliv, protože mi nikde nevisej špeky a sakra práce cejtim se dobře, což by mi měli všichni mí kamarádi přát, protože to sebevědomí, bože to bylo tak strašně fajn!
ale ne, všichni řikaj, ať "si to tak neberu" a "uklidnim se"
vy se uklidněte
a nekoukejte na mě, když je to tak hnusnej pohled


a tohle neni hejt na nikoho, kdo by měl kila "navíc"
tohle je hejt na kohokoliv, kdo má potřebu komentovat něčí vzhled, váhu, životní styl a cokoliv jinýho

neřešila jsem tak moc kolik vážim a jak jsem vypadala
no, rozhodně jsem to neměla potřebu ventilovat nahlas

ale věřte mi, že jaká já jsem hysterka, tak jsem si každej ten komentář brala celkem dost osobně
a každou "anorektičku" jsem si zapamatovala
a teď je to na jejich triko
a já to teď budu řešit
a budu se hlídat
a pustim se ze řetězu
ať ze mě tu anorektičku teda maj, když jí tak chtěli

stejně to všem bylo od začátku jasný. žejo


moc moc moc moc moc moc moc moc moc by mě zajímalo, co do toho kurva komu je
co
a pokud si myslíte, že mám nějakej problém, je tisíc a jeden neinvazivních způsobů, jak mi to sdělit
tak se všichni laskavě uklidněte, protože ten jeden super měsíc si teď silně vybírám tim, jak hrozně jsem kvůli tomu začala lézt na váhu a hlídat se a živit se sejrem a čokoládou, abych přibrala a ty kecy konečně přestaly

přibrala jsem
kecy nepřestaly
a já se teď můžu zase v klidu nenávidět
 

when you're at the end of the road

18. května 2015 v 12:40 | Pip
and you've lost all sense of control
and your thoughts have taken their toll
when your mind breaks the spirit of your soul

hoe don't do it

19. dubna 2015 v 10:31
well she did it :DDDD
 


And honestly we're probably more suicidal than ever now

24. března 2015 v 23:48 | Pip
vim, že jsem si posrala život tim, že jsem nešla na vejšku
a vim, že si ho poseru ještě víc, až nastoupim do tesca jako pokladní
protože na nic jinýho prostě nemám
poseru každej pohovor
a obecně úplně všecko, na co šáhnu

a vim, že je to špatně a že si za to můžu sama

a je mi z toho tak zle, tak strašně moc zle
jsem úplně na dně, protože vim,

že jsem nic nedokázala

a
nikdy

v životě
nic
nedokážu

I am cold, can you hear?

jsem -273,15 °C

absolutní nula

they gave us two shots in the back of the head

10. března 2015 v 22:00 | Pip
už nemůžu
už fakt nemůžu

potřebuju pomoc, potřebuju

my decomposing spirit and my crippled soul

26. února 2015 v 22:57 | Pip
já bych tak strašně chtěla zase psát. tvořit.
nebo si aspoň představovat.

ale bohužel, už ne
nejde to, došla jsem na absolutní dno čehokoliv, co jsem kdy měla a co jsem kdy chtěla a o čem jsem kdy snila a po čem jsem kdy toužila a v co jsem kdy doufala a co jsem si kdy slibovala a jak jsem si to představovala a plánovala a zachraňovala a držela a chytala a nepouštěla a chránila a schovávala a zavírala a tajila a zapomínala

a
všechno
je
pryč

už ani nemám náladu na depku, protože je to moc vyčerpávající a ohraný
jsem totálně na dně, nekecám, fakt.

vždycky, když jsem se do něčeho pouštěla, připravila jsem si k tomu i plán bé
jen kdyby náhodou
a k tomu plánu bé i plán cé
jen pro jistotu
a ještě úplně nejvíc záložní plán dé
kdyby se fakt všechno podělalo.

jenže teď jsem žádnej neměla
protože jsem jednou skutečně věřila tomu, že to už bude všechno v pořádku
že konečně neskončim jako totální nula
a že konečně jednou
jedinkrát
poprvé v životě
nikoho
nezklamu

ale bohužel, se stalo. neuděláš nic, jak by řekli jiní
fpyčilajf jak by řekli další
se neposereš
život jde dál
bude to dobrý
to se vyřeší
tak se ti otevřely jiný možnosti
bude ti teď líp třeba
neboj
a
tak
dále

já vim, všeeecko to vim, protože jsem v týhle situaci byla už několiksetmilardakrát 5ever prostě jsem ve sračkách FUUURT a všechno jsem to slyšela a bla bla bla ble ble ble

ale teď je to jiný prostě,
já jsem zklamala už fakt svojí poslední naději, sama sebe jsem totiž zklamala.

vždycky jsem se z toho dokázala vyhrabat, ale teď to nějak nevidim

pokaždý, když se něco nepovedlo, hned jsem začala jednat a snažit se a vždycky se to hrozně ryhle zpravilo.
jenže teď jsem hrozně demotivovaná, už se mi nechce nic
protože prostě vim, že je to bezpředmětný a jsem totálně zbytečná existence, která neni schopná absolutně ničeho
tak jsem to tak nějak přijala, no
problém je, co teda má jako dělat teď

protože mi seriózně hrabe, možná jsem fakt nějakej labil nebo tak něco,
ale už se přestávám ovládat, nedokážu kontrolovat svůj mozek

protože ten je tak utahanej z toho, jak věčně něco posírám, že se dal do režimu spánku

jo, to bych potřebovala, tak dva dny spát
nebo dva roky

ani nevim, co jsem timhle článkem původně zamýšlela.




...


jo, to tvoření

no, to je taky na hovno, takže fakt nemám ponětí, k čemu mě vesmír na tenhle svět poslal.


we stay in place 'cause we don't wanna lose our lives

31. prosince 2014 v 15:19 | Pip
I don't understand why everything I adore
Takes a different form when I squint my eyes
Have you ever done that?
When you squint your eyes
And your eyelashes make it look a little not right
And then when just enough light
Comes from just the right side
And you find you're not who you're supposed to be?

vzpomínáš jak jsi se měla, když jsi nic nevěděla?

27. listopadu 2014 v 21:32 | Pip
protože já jo, a bylo to fajn
protože já už bych měla přestat řešitt všechno

jsem moc vyčerpaná
a můj výlet do londýna? byl ztráta času a peněz.
ale jedno mi to dalo, dalo mi to vědomí, že jakmile jednou začnu mít z někoho pocit, že mě nebere vážně, měla bych ho okamžitě poslat k čertu
a to teď v tuhle chvíli dělám.

takže maki, myju si ruce nade všim, co děláš, dělat budeš
co se ti děje a co se ti stane

protože to dlužim sama sobě a hlavně těm lidem, který jsem neposlouchala, když mi řikali "měla by ses na ní vykašlat, tohle nemáš zapotřebí"
opravdu se omlouvám všem, kterejm opravdu záleží na mym blahobytu, za to, že jsem jejich rady bohapustě ignorovala

a dost jsem začala přehodnocovat svůj postoj, co jsem měla k psychofarmakům a rozhodně se nebránim možnosti návštěv nějakého toho oborníka a o ty pilulky ho poprosit
abych se konečně uklidnila
dala si život do pořádku
a začala ho žít.

a taky přestanu ve svym životě držet sobce a sebelítostivý hovada, co ani nemaj dost slušnosti na to, že mi způsobili problémy v jinym kamarádství a zkazili mi výlet
takže takhle
takhle se teď mám

a na tu literární tvorbu budu psát o tom londýnkym zážitku, to si piš
ale napíšu do toho jen to, cos mi tam způsobila ty
protože takový sci-fi tam pravděpodobně ještě nikdo nepředved
protože to, co jsi tam předváděla, je totiž naprosto absurdní a neuvěřitelný

takže to třeba pak vydám
a ty budeš druhej stopařův průvodce

midchild crisis

17. července 2014 v 20:52 | Pip
jako nechci bejt nějak moc butthurt, ale co, jsem
prostě jsem a pravděpodobně vždy budu! ha!

protože jsem prostřední :D
a nikdy nebudu nic jinýho :D

uvědomila jsem si to v jedné ze svých sebeuvědomovacích sessions (rozhodla jsem se, že se prostě poznám, neni to vůbec legrace. myslela jsem, že najdu inner peace, ale místo toho se jen víc a víc nenávidim. nu což, neuděláš nic.)
vzhledem k psychologii sourozenců je vždycky ten prostřední úplně odepsanej. má prostě tu nejdebilnější možnou pozici v rodině.
neni první, kterej je prostě... no, první, chápete?
PRVNÍ kroky, PRVNÍ slovo, PRVNÍ bullshit or whatever

a pak je tu ten poslední... nejčerstvější vzpomínky, ťuťuťu a blá.

ale ten uprostřed je prostě vždycky tak nějak. uprostřed.

jako abych nebyla zas takovej stereotypní prostředníček, mám pozici ještě víc zapeklitou, páč jsem prostřední dítě mé drahé matinky, ale první dítě mého drahého papínka. chápete.
not to put any more pressure.

takže má pozice je prostě komplikovaná :D

ale zrovna v tuhle chvíli, kdy se vrací moje krize identity (vše se zase kompletně vymyká mé kontrole, páč nevim, co se bude dít, až se vrátim domu), jsem tak trochu zranitelná. a ještě ke všemu mě sere to dítě, na který mám dohlížet, a mám rýmu. no hrůza.

a abych konečně přestala žvanit, narodil se mi - dle všeho - bratranec.
to je prostě událost.
a já se to dozvěděla z twitteru, kam to před hodinou napsala má sestra.

super.
nikdo mi ani nenapíše do zprávy na fb. nebo mejla. nebo tak.
a v tu chvíli mi to došlo... trochu už se na mě zapomíná, páč já nejsem teď to hot shit naší rodiny.

už nejsem zajímavá. v anglii už jsem půl roku a navíc - má mladší sestra se sem naštěhovala taky.
tudíž už prostě nemám co nového nabídnout, a tak se pozornost přesouvá na ni.
nechci vyznít nějak špatně, ale celej můj život byl soutěž o pozornost.
kterou jsem dostávala jen když jsem dělala šokující věci.

jo.
musela jsem jako malá brečet jen tak z hecu, protože si mě jinak nikdo nevšimnul.
negativní reklama je taky reklama.
musela jsem si začít barvit vlasy a bejt emo a řezat se a nechat se šikanovat a projít všema těma věcma, musela jsem začít projevovat svý psychický vady a chlastat a kouřit a propadnout ve škole, musela jsem se odbarvit na blond, musela jsem jít na vysokou, která mi aaaaaahahahahaaaabsolutně nic neřikala, musela jsem se... odstěhovat do anglie.
protože všechny tyhlety podivný věci mi dávaly tu pozornost, o kterou musim soupeřit se svou starší sestrou, matkou dvou dětí, a svou mladší sestrou, která je ridiculously hodná holčička.

je z toho poznat, co tim myslim??

vždycky, když je mi takhle, vzpomenu si na čtrnáctý narozeniny mý starší sestry (mimochodem jedna ze vzpomínek, kterou se mi prostě nedař zablokovat). mně bylo osm, mlaší seste bylo šest.
ta staršíměla oslavu a byly tam všechny děti ze sousedství, víte, co myslim, který se se mnou nikdy nebavily, protože jsem byla ta divná mladší sstra, a protože jsem měla na spodním rtu veeelkou červenou bouli a byla jsem ošklivá a hubená a stydlivá. a já nikdy neměla moc kamarádů, tak jsem se na tu oslavu těšila, protože tam byli všichni i moje šestiletá mladší sestra, která tam byla zdalea nejmladší.
a tak jsem šla nahoru do patra, kde byla taková místnost na hraní a tam se ta oslava konala a všichni se smáli a měli dooort a všechno bylo fajn a já se tak moc těšila.
a když mě ségra viděla, jak tam jdu, tak zavřela dveře a nepustila mě tam.

(jen pro zajímavost, teď se děsně směju tomu, jak brečim :DDDD)

možná mi to došlo už tenkrát v těch osmi letech, možná ještě od dost dřív. a nebo až teď.
ale z celýho mýho života je naprosto jasný, že já vždycky budu ta sestra, co je zavřená v chodbě a kouká na ty blbý dveře, zatimco všichni ostatní mají dort.

nakonec jsem se tam dostala, to jo... tou starou dobrou cestou. vybrečela jsem si to.
a rodiče mě maj za hysterku, ale já přitom jen chci, aby mě holky braly mezi sebe.

nedokážu ani popsat, jak moc se za sebe stydim. je mi jednadvacet.
a já tu sedim, celá vytočená z toho, že mi někdo neřek o bratranci.

ale ono je to těžký.
já vždycky prorážela ty barikády, aspoň pro tu mladší jo.

protože nic z toho, co by ona mohla udělat, neni horší než všechno to, co jsem udělala já a jak jsem rodiče donutila si tim projít. nic.
a tak má cestu jako na skluzavce.

protože já jela po zadku ze sklály. protože jsem chtěla, aby si mě někdo všímal :D

ale zase se stala ta miloučká věc, že už nejsem ta zajímavá. ne a ne a ne.
a asi nikdy nebudu.

takže by možná bylo lepší přestat se snažit, co.
protože už absolutně netušim, co bych mohla udělat, aby mě konečně viděli stejně tak, jak viděj ty dvě.

you'll learn to need the things that stop you dreaming

1. července 2014 v 12:10 | Pip
tak nějak mi došlo, co mám za problém

někde jsem četla citát od pana Hemingwaye, se kterým zrovna nejlepší vztah nemám, ale to ještě neznamená, že nepsal dobře nebo tak něco
"Happiness in intelligent people is the rarest thing I know."
said he.

a ono na tom něco je... měla jsem dost štěstí na to, aby celkemm hodně mých přátel bylo celkem hodně inteligentních.
víc než já, to musim podotknout
ale já mám taky mozek, jen aby se neřeklo
fakt si fandim

no a z mýho pozorování jejich (a mýho taky) životů je jasně vidět, jak moc pravda to je

protože prostě lidi, co byli obdarováni darem inteligence, nikdy, absolutně nikdy, nemůžou bejt naplno spokojený...
protože si většinou až moc uvědumujou to, co by od života chtěli
a taky si uvědomujou naši kamarádku realitu - a totiž, že to, co si vysnili, se jim nikdy nemůže splnit

protože v životě je až moc "ale"

jsem v anglii, což jsem vždycky chtěla, ALE jsem odříznutá od všech a od všeho, což mě zbavilo jediný věci, kterou od svýh života vyloženě vyžaduju - svobody

a tim se dostávám k jádru pudla (to to trvalo)

je pravda, že první dva měsíce tady mi bylo fakt hej, protože jsem měla konečně klid od všech těch umělohmotnejch dramat, který vytvářely moje kamarádky
měla jsem klid od věčnejch myšlenek na budoucnost, která je spíš jak hororovej film, než něco, na co by se člověk měl těšit
měla jsem prostě klid, kterej jsem dlooooouho potřebovala

ale to se muselo zákonitě změnit, nikdy totiž nemůžu bejt naprosto spokojená, žejo
a tak jsem začala toužit po přítomnosti lidí mého věku, ať už známých nebo neznámých. přeci jenom, dva měsíce solitérství mi stačily a on ten lidskej kontakt - ať je jakkoliv přeceňovanej - je potřeba.
a v tom mi to došlo
já tady bydlim na vesnici, kde neni absolutně vůbec nic. NIC.

byla jsem takhle v Oxfordu s dalšíma holkama a fakt se mi to líbilo, protože jsme si pokecaly, sdělily zážitky z rodin a porovnaly situace, a bylo to opravdu osvěžující
chtěla jsem s nima popít, možná jít do klubu, protože se to začalo plánovat

a já musela v šest domů, protože mi jel poslední autobus
ne v šest ráno, v šest odpoledne

protože pak už nic nejede
teda jede, ale do vesnice půl hodiny odtud, kde mi nenavazujou žádné spoje, protože... no protože žádné prostĚ NEJSOU

stejně jako v neděli. každou neděli z oxfordu odjíždí autobus na Stonehenge (I'm not saying it was aliens... but it was aliens), který chci vidět tááákhle moc. a za rozumnou cenu. kdybych jela sama, dám za to celou výplatu, takhle by se to nevyšplhalo ani na polovinu.
JENŽE
mi nejedou žádný autobusy od nás z vesnice
v neděli nechodí pošta
a nejezdí autobusy

a to mě přivedlo na myšlenku, že já jsem tady hrozně omezená tisícem různejc maličkostí, co se nahromadily a vytvořili ve mně tak obrovskou frustraci, že mě to rozbrečí pokaždý, když si vzpomenu na obrázek vlaku z mnichovic, co mě odveze do prahy, kdy mám kámošky, se kterejma budu kailt celou noc a když se mi nebude chtít domu, můžu kalit do prvního vlaku a nebo přespat někde u nich
tohle mě sere
ani ne tak nepřítomnost mýho klanu
jako nepřítomnost volby

jsou tu dny, kdy se totálně nudim, jako třeba dneska
a nemusim pracovat, protože děti maj kroužky až do půl šestý
a kdyby se tohle stalo doma, zvedla bych telefon a obepsala lidi a nakonec by se našel někdo, kdo by se mnou na to pivo šel
a i tady by se našlo x lidí, to neřikám
protože kontakty mám
ale problém nastane
že se nemám jak dostat do bodu B

nemám žádnou možnost
chápete, co tim myslim???
jsem hrozně omezená a to je to, co prostě nezvládnu
chci mít možnost spontánně se sebrat a dojet zpátky kdy JÁ chci, chci si dát pivo v hospodě v osm večer, chci se vrátit domů o půlnoci a nemuset se ohlížet na to, jestli nááááhodou mi nejede poslední bus ještě za světla

to mě tak sere
kdybych já nebyla píča a vybrala si tu rodinu v Londýně, kde je Maki a všechno a doprava celej den sedmkrát týdně
ale ne, já chtěla na venkov

jo, zase to ale
jsem debil nebo co??

prostě volnost, to je to, co mi schází.

všechno to nahoru a dolů

16. května 2014 v 14:32
tak jsem v Anglii a je to tu fkt hezký
a to by bylo asi tak vše o tom, jak můj život byl klidnej celé dva měsíce

vzhledem k tomu, že jsem sem přijela na šest měsíců, za chvíli se mi láme polovina
a jelikož mě v červnu čekají zkoušky na fildu - opět, které neudělám - opět, vyvstává mi otázka, co se mnou bude dál

tudíž depka, jako obvykle, ale to neni nejhorší
jo, znám tu holky, se kterejma se dá jít ven, ale těžko jim budu vysvětlovat, jak absolutně netušim, co se mnou bude, jak se mám rohodnout a že mám tak brutální strach z budoucnosti, že se jí snažim všemožně vyhnout...
no whatever

prostě se cejtim mírně mizerně a potřebuju to filtrovat
ale na to bych měla mít kamarády
well
asi tak u tří mi skutečně záleží na tom, abych jim nepřidělávala starosti, a proto jim to neřikám
zbytek je mi celkem u řiti, protože jsou to sobecký hovada, povětšinou teda, a zvykli si na to, že jen sedim a poslouchám
a jedna
je prostě
beyond selfish

takže to mě sere, jak jsem mohla obětovat tolik času a enegrie na někoho, kdo si zcela evidentně myslí, že můj život je super, krásnej a bezstarostnej, a proto ani nevytváří snahu předstírat, že se o mě zajímá
prostě ani casual
jak se máš
nic, ne, none, nada, nie...
prostě "můj život je na hovno"
pořád dokola
maybe
just fucking maybe
you should suck it up
like everyone
and do something about
yourself

protože hádej co, lidi ve svejch životech nepotřebujou někoho, kdo permanentně potřebuje projevy neutuchající lásky a ujišťování, jak strašně jsi skvělá a jedinečná a dokonalá a speciální a jak se celej svět točí okolo tebe.
ne.
netočí.

takže tak
můj život neni na hovno
rozhodně ne v tuhle chvíli

jen se strašně moc bojim toho, aby náhodou brzo nebyl

a nehledě na to,

28. února 2014 v 19:49 | Pip
že jsem dost inteligentní, abych si uvědomila, že se pravděpodobně vůbec nic stát nemusí, a že kdyby se něco stalo nedejbože, tak je tisíc jednoduchejch a dostupnejch zpsobů, jak se z toho problému dostat

ale to nemění nic na faktu,
že prostě
budu
vyšilovat

a chci si ten thrill užít, chci si to pamatovat a chci si pak s úlevou říct "ufff, nic to nebylo"

jo, to přesně chci, tak mi TO KURVA DOPŘEJ a zavři zobák pls

getting real tired of your bullshit

28. února 2014 v 19:47 | Pip
sory, ale já mám taky rávo na freakout
mám právo mít strach a i kdybych měla strach z toho, že se v letadle bude moc topit
whatever

MÁM
NA TO
PRÁVO

a ať každej řiká, co chce a jak to bude v pohodě, STEJNĚ SE BÁT BUDU
a nějaký "ty se můžeš aspoň vrátit"
guess what bitch, ty taky

jen pro připomenutí
a i kdybych se vrátit chtěla za tejden, ty nemáš žádný právo mi nic řikat a žádný "vidíš"
hovno

a i kdybych se nevrátila nikdy, tak stejně, shut the fuck up
už opravdu nemám nervy na nikoho a chci furt opakovat jak se bojim a jak jsem nervózní A NECHCI NA TO ŽÁDNOU ODPOVĚĎ PROBOHA ŽIVÝHO

protože panikařim dva dny

a ne dva měsíce
ako třeba
někdo

takže shutup

unique to the touch and crippled to the bone

20. února 2014 v 20:26 | Pip
no comment na všechno

we're only making noises

19. února 2014 v 12:06 | Pip
já už fakt nevim, fakt nevim, jak mám vysvětlit někomu, kdo tvrdí, jak STRAŠNĚ MU NA MĚ ZÁLEŽÍ A JAK STRAŠNĚ MĚ RESPEKTUJE, že fakt
nejsem
stavěná
na to, aby
mi pokaždý,
když někomu lajknu
status na fb,
ale okamžitě potom
jí nenapíšu,
vymáchala džku v tom, jak "se jí nevěnuju" a bla bla bullshit

prostě wtf
založim si novej tumblr,
jen abych tam mohla chodit a vesele si reblgovat, aniž bych se musela bát, že mi to někdo vyčte

mám na fb kolem 180 přátel, což je prostě tak akorát
ale nikdo z nich
NIKDY
nedělá zasraný vlny kvůli tomu, že NĚKOMU LAJKNU STATUS, ALE NENAPÍŠU JIM, KDYŽ TEDA NA TOM FB JAKO JSEM
NIKDO
to nedělá
ani lidi
se kterejma jsem se viděla
naposledy v prosinci
a se kterejma permanentně rušim schůzky, protože nejsem schopná nějakýho time managementu a vždycky něco zapomenu a prostě gr

jo, já vim proč to nikdo jinej nedělá!
PROTOŽE MAJ SVOJE ŽIVOTY
a nemaj potřebu mě prudit ve chvílích,
kdy jsem ráda, že dokážu vůbec vylézt z postele

ale neeee, ona mě nutí cejtit se špatně, protože se cejtim špatně
ale můžu si za tohle sama, jsem prostě pitomá kráva, co lidi nechce nechat ve štychu
a měla jsem se na nějakej tenhle vztah vybodnout, když mi tohle začala dělat prvně
ale né, já jsem fakt píča
můžu si za to jen a jen já a nedivim se lidem, že mi pořád řikaj "já ti to řikal/a"

ale i přesto vytrvávám, protože to nechutný a nepříjemný citový vydírání může mít bůhvíjaký následky a já si nevezmu na triko, že si něco udělá, jak tak hezky naznačuje
fuck off
neni
fér
někomu
vyčítat
že
se
špatně

a já už nevim, jak mám líp vyjádřit, že se mám fakt né dobře
protože jsem to řekla
několikrát
ale nefunguje to
úplně jsem otrávená pokaždý, když na to pomyslim
fakt

ale ne, můžu si za to fakt sama, jsem blbá a nainvní a hloupá a ovladatelná a tak kurva dále

zda couvám zpátky a plýtvám řádky

14. února 2014 v 21:46 | Pip
ani nevim, co se mi teď honí hlavou
krom toho, že pokaždý, když si vzpomenu na to, že za čtrnáct dní se "stěhuju" do anglie

vim, že to neni takovej big deal
ale pro mě jo

celej život v jednom pokoji
pár kamarádů, co vídám, když chci

a najednou oxford
a bůhví, jestli se vrátim

jako jo, těšim se
ale jsem tak nervózní, tak strašně moc...
a bojim se, to je jasný.

nechci si moc připomínat tu skutečnost, že jestli tam ten půlro budu a pak se budu muset vrátit, tak to se mnou půjde od desíti k pěti
ale co nadělám
nechci myslet na nic

jenže ten obrovskej prázdnej kufr u nohou mojí postele na mě vysílá takový divný vlny
jako takový
že prostě za čtrnáct dní jedu do kompletního neznáma

lol
ne
nejsem srab
a navíc to fakt chci
jo
chci
fakt jo

you were there, impossibly alone

7. února 2014 v 15:41 | Pip
achjo
jak můžu
possibly
dělat špatně
úplně všechno

ale jelikož to dělám
(a evidentně to dělám dobře),
tak to evidentně možný je.

ještě před tejdnem jsem byla na pokraji kompletního nervovýho zhroucení. už jsem byla připravená na cestu k nějakýmu super odborníkovi.

ale!
přišly dobré zprávy, takže se pomalu vzpamatovávám.
ale
to
je
špatně.

nevim, jak to, že jeden jedinej člověk, z těch xy, co znám, nutí mít pocit viny kvůli ČEMUKOLIV, co udělám.
nevim, co tim sleduje.
a nevim, co tim sleduju já, protože všichni v mym okolí mi řikaj, že jsem blbá, že jsem jí ještě neposala někam.

a já to vim :)
že jsem blbá :)
a prostě nevim :)
co mám dělat :)
abych se zavděčila :)
protože to nejspíš
vůbec nejde.

i feel like i just flew in from Rio

1. února 2014 v 22:19 | Pip
kdybych měla svou situaci vložit do slov, nejspíš bych se pozvracela z toho, jak je v mym životě všechno špatně a mám depresi jako nikdy a už dvě měsíce mě naši živí a já nechodim do školy a nepracuju a jen je využívám a je mi ze mě blbě. a za chvíli musim jít na pracák, aby za mě platili pojištění, jenže kdyby nááááhodou se mi podařilo vyjet do zahraničí, tak na pracák nebudu moct pravidelě docházet, takže by mi to zrušili. takže bych musela buď rodiče vykořisťovat i na dálku a oni by mi platili pojištění nebo bych ho musela zrušit úplně a v případě, že by se mi něco stalo - jakože znám svojí kliku a celej život mi nic nebylo, tak bych v ten moment, kdy bych to pojištění neměla, spadla pod auto, chytila tetanus, dostala nevyléčitelnou chorobu a tak podobně - bych byla v loji. ale to pouze jen za předpokladu, že bych vyjela ven. kdyby ne, musela bych zůstat na pracáku a nechat se pohltit do víru neuspěšných pohovorů, protože na práci v bille za kasou jsem moc češka a na práci v kanclu jsem málo vystudovaný vysokoškolák a na doučování bych si musela udělat živnostňák, to jen pro případ, že by jánevimcodoprdeleještě. chápete to? dokonce ani nepíšu každou větu na jinej řádek, protože jsem prostě vyčerpaná, nespala jsem asi tak sto let a dokud se tohle nevyřeší, tak spát nebudu. nemám náladu na nic a NA NIKOHO, nechce se mi jíst, nechce se mi číst, nechce se mi mluvit a chodit a myslet a cokoliv. jsem v prdeli a sere mě, jak jsou všichni plní optimismu, protože guess what, znám asi tak nula celá pět člověka, co byl v týhle nejvíc debilní situaci a bral to s klidem a ještě jsou tu lidi, co se snažej o to, abych se ještě navíc cejtila provinile za to, že mám kurva problém a dostatečně se nevěnuju jejich sračkám. excuse me. protože tohle se jen tak nevyřeší a chci se postavit na nohy, ale nechci, aby u toho na mě někdo mluvil, takže mě nechte bože můjdoprdele.

oh, you were faking?

12. ledna 2014 v 23:41 | P
but my real question is... am I heartless enough to fake a friendsip?

Další články


Kam dál