Prosinec 2010

Cool guys don't look at explosions

29. prosince 2010 v 21:11 | Pip |  on my mind. in my life.


"... it seems like these days the whole world's on fire..."


Ani nevim, proč jsem si vzpomněla na tenhle song... Ale když si to tak říkám, život je plnej výbuchů, ale kdo se rád dívá zpátky, když má možnost odejít a nevracet se, hm? :)
Btw. The Lonely Island je bezva hudební projekt! :D:DVřele doporučuji, když se chcete nad něčím jen tak zasmát. :)

Víte, jak je ten konec roku... je tu pár důvodů k nostalgii ne?
Myslím, že tenhle rok pro mě byl docela bláznivý... nic svtobornýho, ale co když si to budu chtít někdy připomenout? Myslím, že není na škodu trochu si zavzpomínat...
"... don't think about people you've killed..." (:D:D:D)

2010


And it's not a cry that you hear at night

26. prosince 2010 v 22:15 | Pip |  on my mind. in my life.

To je snad ten  nejohranější song v historii lidstva.
Ale asi jedinej, co dokážu teď poslouchat.

Protože Hello od Lionela Richieho už nemůžu slyšet.
Připomíná mi to moje nebetyčné zoufalství. Ach ach. Nešťastná láska (čti nekonečná zbabělost) je teda v době vánoční terno. Fakt jo.

Ve škole jsme měli hodinu psychologie, kterou jsme vedli v duchu diskuze na téma drogy. Alkohol. Cigarety. A podobná životní svinstva. Kdyby se ta hodina konala o jeden den později, zařadila bych mezi ta svinstva i city a podobné vedlejší účinky vlastnění mozku. Ale bohužel. Ta strašná skutečnost mi došla až později.
Diskuze to byla do té doby, než jsem se slova chytla já. Rozhodně jsem se ho nechtěla pustit bez boje, tak se to na chvli proměnilo v rozhovor mezi mnou a profesorkou.

Každopádně, přes veškerou snahu jedné mé spolužačky přesvědčit svět o tom, že drogy, alkohol a cigarety jsou več špatná, ne-li přímo strašná, jsem se zastala všech drogově závislých, a to přesně slovy: "Tak, oni si prostě myslí, že k tomu ten důvod je."
No, a bylo to.
Vzpomněla jsem si na svůj život, co jsem prožila v jednom jihočeksém městě s jednou kamarádkou (Zuzanka), která tady byla ještě  dřív než všichni ostatní. Vážně. Dřív než H., dřív než C. ... a která byla vlastně první, co mi začal pomáahat s pozorováním (a hlavně vnímáním a posloucháním) lidí okolo mě.
Byla jsem v dost podivné společnosti - to přesně v takové, kde se závislí -ať už na čemkoliv- lidé prostě vyskytovali.
Tenkrát, jo, už skoro dobrý tři roky (kristepane tři) zpátky, jsem se bavila s jednou slečnou, která prostě něco brala.
A tak mi povídala, jak se k tomu dostala. A byla naprosto smířeá s tím, že je smažka a pravděpodobně na to dojede. A také věděla, že je to jen její vina, jak na tom teď je. Uvědomovala si to... a přesto s tím nemohla nic dělat.

we are right example of why not to try to love

25. prosince 2010 v 21:43 | Pip |  mobile thoughts
Jak tak přemýšlím o tom, co a jak budu a můžu psát do článků sem, dochází mi, že můžu (a asi tedy budu) blít, co budu chtít... Nejsem sice tak cool, free a in jako nějací jiní, ale co naplat. Už to tak bude. Ale třeba je to právě to nejlepší... :D Nebo ne, je mi to jedno. Jsem taková... no prostě bože obyčejná, no a co! Já prostě nechápu, jak se někdo musí za každou cenu nějak vymykat. Jo, jasně, jsem taky trochu exot, jsem fakt jako jiná, než ostatní, mezi kterejma se pohybuju, ale to mi stačí. Jsem prostě jiná jednou, dost. Finito, ende. Ale oni jsou tu lidé, co se musí lišit i v té skupině už-tak-divných lidí. A to je divný. Seriously. Jenže, co s tím může někdo tak průměrný, jako jsem já, udělat, že ano. Vážně, napůl ani nevím, co to tady melu, ale to dělá spousta lidí... že jo (???):D Tohle mě doopravdy uvolňuje. Cítím se tak nějak... lehčí. nevím. Je to tak osvobozující. Už asi viim, co mi na tom chybělo :D Ale tyhle čudlíky jsou vážně nesnesitelný. No, esemesky na tom asi psát nebudu :D xxx

I hate them even more than I did before

25. prosince 2010 v 19:34 | Pip |  mobile thoughts
Tak zkouším napsat článek z mobilu. Páni, nějak mi nedocházelo, že by to vůbec mohlo jít. Nebo mi to spíš bylo jedno, protože jsem přes mobil neměla přístup k netu... ale teď, když ho se svou novou hračkou mám, budu moct psát články kdykoliv a kdekoliv (teda kdykoliv a kdekoliv bude free wi-fi, haha)... nevím, jaký smysl tohle má.

Ale asi to bude jen v tom, že se musím procvičit v psaní na týhle qwerty klávesnici :D
Je to teda makačka.
Ty čudlíky jsou úplně neomačkaný a tvrdý... ale hlavní úskalí mojí snahy stejně je (a bude) přehozené Y a Z.
Je to bída.
A utrpení.

A můj otec si myslí, že ženy, co porodí dítě, které pak dají do kojeňáků se tím chtějí pomstít těm chlapům. Ano... to může říct fakt asi jen chlap...
Někdo prostě porodí dítě a nechce ho. Nemůže se o něj postarat... existuje kopa různých důvodů, proč se zbavit dítěte, ale pomsta muži mezi nimi prostě není.
To fakt nechápu, jak ho tohle mohlo napadnout :D

A taky si myslím, že do budoucna začnu propadat cynismu.
Ještě víc než předtím.
A bude ze mně nesnesitelný, nezměnitelný, hrubý, příšerný a nenapravitelný cynik.
Ještě větší než předtím.
xxx

Save me from the ones who haunt me in the night

23. prosince 2010 v 14:27 | Pip |  on my mind. in my life.

Jednou za čas se prostě všem něco posere.
A tohle je ten čas.

Ani nevím, kdy jsem to začala pozorovat, ale v té skupině lidí, ve které se pohybuji, se to dje v pravidelných intervalech. Neznám je přesně, ale prostě se to děje.
Ale ten stav hroucení se jen tak nepřestane.

To jsou prostě ty chvíle kdy nepomůže objetí vaší BFF, která zahaholí, že všechno bude OK. Všechno bude OK, všechno jí odkývete, ale v duchu vám zní taková ta ozvěna, která hlásí, že ani ta slova, co vám kdo říká, nepomůžou.

Tyhle krize jsou prostě krize, ze kterých si musíme všichni pomoct sami.
Protože jsou všeobecné.

A když mám krizi, nemám sílu pomoc z ní nikomu jinému. To asi nikdo.

A i přesto obejmu svou BFF a řeknu, že všechno bude OK. Ona ví, že ano. Já vím, že ano. Ale ani jedna z nás to tak v tu chvíli prostě nevnímá.

Vzpomínky se spálit nedaj.

22. prosince 2010 v 11:44 | Pip |  on my mind. in my life.
Kdysi jsem už blog měla. Několikrát. Začala jsem s tím asi ve dvanácti letech, a teď, skoro po šesti daších, mi tak nějak došlo, že se toho nemůžu zbavit.
Ať se snažím sebevíc, pořád jsem byla někde na blogu, a to klidně cizím, aktivní.
A momentálně, když mi došlo, že se vlastně nevyhnu ničemu, čemu jsem se vyhnout chtěla, jsem došla k závěru, že se tomu prostě budu muset poddat.
Obnovila jsem starý kontakt.
Uvědomila si, že blog byl vlastně fajn.
A fakt jsem se asi... no, to až později.
Ha, ha.

Takže, jsem Pip. Vlastním jménem Petra.
Pokud se mé počty nemýlily, je naprosto jasné, kolik mi je let.

A bohužel, nejsem nadčlověk, jak jsem si myslela.