I hate them even more than I did before

25. prosince 2010 v 19:34 | Pip |  mobile thoughts
Tak zkouším napsat článek z mobilu. Páni, nějak mi nedocházelo, že by to vůbec mohlo jít. Nebo mi to spíš bylo jedno, protože jsem přes mobil neměla přístup k netu... ale teď, když ho se svou novou hračkou mám, budu moct psát články kdykoliv a kdekoliv (teda kdykoliv a kdekoliv bude free wi-fi, haha)... nevím, jaký smysl tohle má.

Ale asi to bude jen v tom, že se musím procvičit v psaní na týhle qwerty klávesnici :D
Je to teda makačka.
Ty čudlíky jsou úplně neomačkaný a tvrdý... ale hlavní úskalí mojí snahy stejně je (a bude) přehozené Y a Z.
Je to bída.
A utrpení.

A můj otec si myslí, že ženy, co porodí dítě, které pak dají do kojeňáků se tím chtějí pomstít těm chlapům. Ano... to může říct fakt asi jen chlap...
Někdo prostě porodí dítě a nechce ho. Nemůže se o něj postarat... existuje kopa různých důvodů, proč se zbavit dítěte, ale pomsta muži mezi nimi prostě není.
To fakt nechápu, jak ho tohle mohlo napadnout :D

A taky si myslím, že do budoucna začnu propadat cynismu.
Ještě víc než předtím.
A bude ze mně nesnesitelný, nezměnitelný, hrubý, příšerný a nenapravitelný cynik.
Ještě větší než předtím.
xxx

Edit: Z počítače, který má tlačítka větší než miniaturní.

Myslím, že si sem musím dát nějakou velice uměleckou fotku, která by uměecky dokazovala to, jaká umělkyně jsem. (ne, že bych byla)

A ne, že by na tom tolim záleželo, protože tohle místo slouží jen k tomu, abych zde filtrovala svoje myšlenky, které by mé přátele (co mě při mých záchvatech výlevů musí trpělivě poslouchat ...) patrně dohnaly k nějakým psychickým újmám.
Chtěla bych se jim za to z hloubi svého srdce omluvit.
Když si tohle někdy budu číst, uvidím, jak houpě jsem musela mluvit... když tak hloupě píšu. Ha.

Ten mobil má totiž limit délky článku. A poznámek.
Což mě ničí, protože budu ztracená, když budu chtít napsat nějakou svou geniální myšlenku a nebudu mít přístup k volnému internetu, tak se mi to třeba ani nevejde do poznámky. A to bude konec.
Protože ručně... už to psát nikdy nebudu.

Vypadá to totiž strašně. A stejně... většinou to ješt před dopsaním z půlky zapomenu. A to už vážně nemá žádný smysl.
Tak to asi skončí tak, že sem napíšu stopadesát čánků o tom, jak je můj život otřesný, šílený a nudný a pak s tím praštím, protože mi dojde, že svými bezpředmětnými kecy jen zabírám místo na internetu.
A třeba taky v hlavě nějakého nebohého náhodného kolemjdoucího, co si to tu - nedejbože - přečte.
Za to se také omlouvám.
A až toho psaní debilit zase nechám, dám si tak rok, rok a půl, pauzičku, se mi po tom zasteskne a já se k tomu vrátím.
Ale to už třeba budu mít o čem psát.

A třeba... třeba se teď začne něco dít.
Nezačala jsem tu s tím na konci roku záměrně.
Poetičtější by bylo, založit to tu prvního ledna dva tisíce jedenáct v rámci změn v mém životě, ale stejně... akorát bych pak byla zklamaná, že bych prvního ledna dva tisíce dvanáct byla na tom samém místě v tom samém (oblečení?) životě s těmi samými (ne, i když ... to už asi ne, protože jedna změna nastane s letošními maturitami - ne, nematuruju já, ale... hm...) problémy a trápeními a s tím samým pocitem bezcenosti, ubohosti, zoufalosti... atd.
-prozření-
Když to tu tak píšu... došlo mi, že prvního ledna dva tisíce dvanáct tu nebudu sedět (patrně proto, že budu mít s trochou štěstí otřesnou kocovinu) ... protože s letošními maturitami můj život skončí.
Pokud se mezi prvním lednem dva tisíce jedenáct a oním posledním dnem, co čtvrťáci naposledy vtoupí do budovy naší školy, nestane zázrak.

Kde je sakra mesiáš, když ho člověk potřebuje.

Páni... už se začínám i svěřovat.
Počáteční nedůvěra pomalu začíná opadat!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama