Leden 2011

the future may be different. may be better. may be mine.

31. ledna 2011 v 19:32 | Pip |  on my mind. in my life.

"... hey, don't let it go to waste. I love it but I hate the taste, weight keeping me down..."


Vážně, ale vážně už mě vytáčí, jak mě blog, pokaždé, když se odhlásím z účtu, přesměruje na porátl "Krásná.cz"!
Ne, skutečně ne všechny holky zajímá, jakou kolekci bot teď má Prada a co je super novýho u Gucciho. 
Ano, a já jsem jedna z nich.
Nehledě na to, jak z toho musí být odvázaní uživatelé mužského pohlaví.
Vážně, nechápu, co nám to cpou. Navíc, všechno jsem si to už přečetla v Bravu!! *hlas diliny* *dilinský postoj* *ironie*

Mimo jiné, když jsem se odhlašovala z účtu, odhlašovala jsem se ze svho starého blogu, který - ach ano - pořád ješt existuje a já ho jednou za čas musím navštívit. Chtě nechtě.
A vždycky si přečtu pár posledních článků.
Ale nikdy se mi ještě nestalo, že bych si přečetla svoje staré povídky.

Pochopte, já jsem psávala.
Jo, je to už hodně dávno :D

Nechala jsem toho 9. března 2010, jak říká posledí článek na blogu.
Ale on to byl zdlouhavjší proces, žejo.
Natahovala jsem to svoje "psaní nepsaní" asi rok. Nebo dva.
Ono mě to totiž pořád bavilo!
A jak!

Bože, ani nevíte, jak často si tak sednu a řeknu si, jak moc mi to chybí. Ta svoboda v tom vytvořit si vlastní svět, kde jsou všichni takoví, jakými je udělám.
A ne takoví, jací doopravdy jsou.

Jenže prostě už něco z mojí tvůrčí duše vyprchalo. Možná to bylo omezeností - a ke konci už totální vyčerpaností - tématu, na které jsem psala... chci říct, Frerard, milí zlatí, byl, je a bude vždycky o tom jednom. A v milionech různých obměn, odstínů, forem.
Prostě pořád o tom jednom, ať se kdokoliv snažil jak chtěl, vždycky se do jeho povídek vetřelo něco z toho klišé a poslední rok (když navíc MCR vůbec nekoncertovali) to šlo do kytek.

A nezlobte se na mě, ať si to přečte kdokoliv, pro mě je Frerard mrtvý.
A už nikdy to nebude tak, jak to bylo, když jsme s tím všichni začali.
Je mi líto.

Jenže to psaní!
Já bych tak strašně psala, jenže můj chromý mozek už mi nedovolí psát nic vážně.

Veškerou vážnost, inspiraci a nápad jsem obětovala tématu zmíněnému výše.
A zbyla mi jen ubohá naděje v tom, že si pořád ještě dokážu dělat z věcí legraci.

Bohužel, někdy tu ta touha psát zase ze dna svýho srdce a duše prostě propukne a když na to přijde - když sedím u počítače nebo s tužkou v ruce, tak se zamyslím a... a ano, dojde mi, že o tom už jsem psala.
Milionkrát předtím.
Protože ať chci nebo ne, pořád se mi do mých nápadů vtírá něco z toho klišé.
Oni dva, stačí si představit jen pár slov. A vidím jejich obličeje.
A něco mi řekne - ne, takhle ne, to už nesmíš.
Tak se na to vykašlu.

Protože by to stejně nakonec dopadlo jako vždycky.

A protože už jsem o tom stejně musela nkdy předtím psát.

Je to prostě v hajzlu. Chci psát.
Strašně moc.
Ale nejen, že ty nápady přijdou vždycky jednou za tak dlouhou dobu, že je snad častější zatmění slunce, ale taky to pak stejně ztroskotá.
Ať už na vzpomínkách.
Nebo na srachu, že to bude hrůza.
Nebo na tom, že už prostě psát nemůžu. Protože se stejně vždycky zamotám do toho, co píšu a ať je to cokoliv, strahne se to do šílené úvahy, ze který neni úniku.

Je konec. A já ho nechci.

Jenže se do ničeho nemůžu nutit.

Můžu jen čekat, že třeba jednou... jednou něco napíšu.
A nebude to slash.
A nebo možná bude.
Ale nebude to tak, jako předtím.

Že jednou zapomenu na to, že to, co chci psát, už tady předtím bylo. Milionkrát.
V zůzných obměnách, odstínech a formách.

I promised I'd never sing of love if it does not exist

27. ledna 2011 v 20:16 | Pip |  on my mind. in my life.

"... maybe I know somewhere deep in my soul that love never lasts. And we've got to find other ways to make it alone or keep a straight face. And I've always lived like this. Keeping a comfortable distance. And up until now I had sworn to myself that I'm content of loneliness. Because none of it was ever worth to risk.
But darling, you are the only exception. And I'm on my way to believing."

Pomalu a jistě začínám - opět, haha - propadat skepsi.
A ne, nemá s tím vůbec nic společnho ta podivná choroba, co zastihla moje zažívání a způsobila mi, že si nemůžu ani lehnout, aniž by mě žaludek bolel tak pekelně, že je mi z toho do křiku. A do breku.
No dobře, má.
Ztratila jsem tím totiž dva dny ve škole. A ztratila bych i další, nebýt toho, že fakt chci jít na tu konverzaci v angličtině.

come on and let me see your pretty eyes so close you can feel my breath on you face

24. ledna 2011 v 19:50 | Pip |  on my mind. in my life.


Chci na světě jen tři věci.Tedy v tuhle chvíli.
Chci Kvída. (ne, nechci... jo, chci... ne, nechci... jo, chci... JO, CHCI CHCI CHCI CHCI CHCI!!)
Chci hadici, co mi někdo dá do pusy a pustí vodu, abych se nemusela zvedat pokaždý, když se chci jít napít.
Chci klid. A ten chci hned. Bezpodmínečně.

Tedy, pokud je to možný. :D
Ale já už jsem si zvykla, že to jen tak npeřijde, ale snažím se urovna si svoje problémy...
Teda, ne, že by mi to vycházelo, ale co je komu do toho... :D
Kdykoliv se na všechno můžu vybodnout a dělat, že jsem cellophane.

raise your glass if you are wrong in all the right ways

21. ledna 2011 v 19:07 | Pip |  on my mind. in my life.


"...I tear my heart open, I sew myself shut
My weakness is that I care too much

And my scars remind me that the past is real
I tear my heart open just to feel

Drunk and I'm feeling down
And I just wanna be alone
I'm pissed cause you came around
Why don't you just go home

Cause you channel all your pain
And I can't help you fix yourself
You're making me insane
All I can say is


I tear my heart open, I sew myself shut
My weakness is that I care too much
And our scars remind us that the past is real
I tear my heart open just to feel


I tried to help you once
Against my own advice
I saw you going down
But you never realized

That you're drowning in the water
So I offered you my hand
Compassions in my nature
Tonight is our last stand

I tear my heart open, I sew myself shut
My weakness is that I care too much
And our scars remind us that the past is real
I tear my heart open just to feel


I'm drunk and I'm feeling down
And I just wanna be alone

You shouldn't ever come around
Why don't you just go home?
Cause you're drowning in the water
And I tried to grab your hand
And I left my heart open

But you didn't understand
But you didn't understand
Go fix yourself


I can't help you fix yourself
But at least I can say I tried
I'm sorry but I gotta move on with my own life

I can't help you fix yourself
But at least I can say I tried
I'm sorry but I gotta move on with my own life..."

Jsem sobec, protože člověk aspoň trochu sobec být musí. To aby si uvědomil, kdy je načase jednat.
Jednám, protože si uvědomuju, že se nechci trápit.
Trápím se, protože mě něko nebere takovou, jaká jsem.
Jsem taková, jaká jsem být chtěla.
Chtěla jsem se změnit, protože jsem se nechtěla trápit.
Trápila jsem se, protože jsem byla slabá.
Slabá jsem byla, protože jsem nebyla sobec.

Je mi jedno, jak na mě koukají lidi, co mě neznaj.
Proto
že mě neznaj.
Oni mě neberou takovou, jaká jsem, protože nevědí, jaká jsem. To jsou lidi, co neznám.

Ale co zamrzí je, že mě takovou, jaká  jsem, neberou i mí přátelé.
Protože už nejsem jako dřív.
Ne, nejsem, změnila jsem se.
Ale jen proto, že už jsem nechtěla bejt troska, nula, chudinka. Protože mi došlo, že život se má žít, ne jen přežívat.
Že jsou lidi, co nejsou mí nepřátelé.
Že uzavírat se před osatními je jen způsob, jak je odehnat.

A já jsem to všechno změnila.
A taková jsem teď.

Tak proč je tak moc těžký přestat myslet na minulost, když přítomnost je důležitá?!
Minulost byla moc ošklivá na to, aby se na ní myslelo. Minulost je pryč, nedá se zmnit, nedá se vrátit, nedá se s ní dělat nic, nic nic nic nic.

To je můj pohled na svět.

Jsem jiná. A jsem na to hrdá. Protože jsem si uvědomila to, že můžu žít kvalitní život, ať už si o něm myslim cokoliv.
Ať už je minulost jakákoliv.
A jsem teď sobec.
Protože už mě nebaví bejt ta špatná bezdůvodně. Teď k tomu důvod je.
Nenáviďte mě, obviňujte mě, kamenujte mě, já už se nezměním.

Objevila jsem se v tom, kde jsem teď. A když to nedokážete přenést přes srdce, je to smůla.

Neříkám, že to nebolí, vidět, jak přátelé odchází, ale ze života mi odešla spousta lidí. A to z jinačích důvodů.
Ale ten, kdo mě nebere takovou jaká jsem, s mými chybami, s mými změnami a s mým životem, nemůže být můj přítel.
Co k tomu dodat.
Jsem svině.

Protože mi právě teď ruply nervy a je mi to jedno.



Life goes on. Get over it.

Hold on. Wait up. Enjoy the smoke.

20. ledna 2011 v 12:46 | Pip |  on my mind. in my life.

"... So if you're asking me I want you to know. When my time comes forget the wrong that I've, help me leave behind some reasons to be missed. ..."

Asi si řikám, co tu vlastně dělám.
Asi si řikám, proč tu sedím a poslouchám střelenýho šovinistu profesora na účto.
Asi si řikám, k čemu to tu je.

comin' ready or not when the motor gets hot

18. ledna 2011 v 19:51 | Pip |  on my mind. in my life.


"... Hold your heart into this darkness will it ever be the light to shine you out or fall and leave you stranded.
I ain't gonna be the one left standing
You ain't gonna be the one left standing
We ain't gonna be the ones left standing... "

Poslední dobou (přesněji řečeno od vydání nového alba) sjíždím MCR.
Nestydím se za to.
Bojuju za to.
A miluju to.
Svou znovuobjevenou lásku k nim... Rozumějte, dva roky pauza jsou přece jen dva roky pauza a přehrávat DOKOLA ty notorycký známý songy už prostě omrzí.
Ale za ty čtyři roky jsou prostě láska mýho života.

if my velocity starts to make you sweat then just don't let go

17. ledna 2011 v 10:59 | Pip |  mobile thoughts
Nevím, asi je to mou aurou, ale začinám se domnívat, že k sobě přitahuju pouze takové existence, co si v dětství prošly nějakým traumatem.
Nebo ani ne v dětství, třeba docela nedávno, je to jedno.
Až na úplné výjimky je to tak. k tomuhle dumání mě přivedlo to, co mi ráno řekla D. ...

A když jsem se tak zamyslela, je to vesměs tak.
Neříkám, že je to špatně, naopak.

Mám takz taruma/ta a jsem ráda, že se o ně můžu podělit s někým, kdo to dokáže pochopit.
Chci říct, že mě to vždycky táhlo k lidem, co jsou nějakým způsobem jiní než ostatní.
Nějak mě to k nim vždyckz zavedlo, ale nikdy, nikdy se mi ještě nestalo, že bych toho člověka poznala na první pohled.
Na dálku.
Aniž bych s ním kdykoliv mluvila... a líbil se ma natolik, že bych byla ochotná i přiznat, že jsem se do něj... ne, ne, to ne :D

Každopádně... chudáček K.
O důvod víc ho popadnout, zmáčknout a ňuchat.
ach ach

anyway. není to zvláštní?
Jo, asi jo.
Ale miluju to.
Je prima bejt jiná.
A je prima na to upozorňovat růžovými vlasy... :) .............

I'm just another soul for sale

15. ledna 2011 v 17:21 | Pip |  on my mind. in my life.

"... I'm the voice inside your head you refuse to hear. I'm the face you have to face, mirrorin' you stare. I'm what's left. I'm what's right. I'm the enemy. I'm the hand that'll brigng you down, bring you to your knees. So who are you?.."

Všechno zamrzlo na totálně divném bodě.
Všechno.

Ani nevím, jestli si pořád myslím, že jsem v trapným americkým filmu  s happyendem.
Za prvé - na happyendy nevěřím.
A za druhé ... už jsem spíš v nějakém střeleném počinu, aspirujícím na Zlatou Malinu v kategoriích: Nejhorší hlavní ženská role, Nejhorší film roku, Nejhorší režie, Nejhorší scénář, Nejhorší mužská role a Nejhorší filmové efekty.
Kostýmy a soundtrack jsou na tom ale mnohem líp. :D


our future is for many of horror

10. ledna 2011 v 20:18 | Pip |  on my mind. in my life.



"... 'cause when my back is turned my bruises shine..."
Někdy si říkám, kam tohle všechno vede.
A nemá to nic společného s událostmi minulého (a při pondělku i tohohle) týdne.

Jen mě tak napadá, jestli bude někdy klid. Obecně. Chci říct... vydrží mi to období klidu - které jsem si pracně vydobyla na konci Listopadu a na začátku Prosince - aspoň... nevim, déle než obvykle?

Já prostě nevím.
Asi mám zas ty svoje stavy, kdy nemůžu chodit mezi lidi.
Vždycky mě těšilo poslouchat lidi. O to víc, když jsem jim - i jen tím poslechem - mohla pomoct a tím, že mi svěřovali svoje trápení a dávali mi důvěru, mě naplňovali strašnou radostí. Páni. Někdo mi věří!

Samozřejmě, těší mě to pořád.
Jsem za to ráda, když mi někdo otevře svoje srdíčko, ale občas mám... jo, mám ten pocit, že i zapomínaj, že já ho mám taky.
(i když se je - a sebe sama taky - snažim přesvědčit o opaku)
Nikoho neobviňuju, jen mám prostě touhu se vylejt ze všeho a nechci poslouchat ostatní. Pro ty bude prostor zase zejtra. A kdykoliv jindy.
Jen dneska už pro nikoho jinýho v mojí mysli míso neni.
Je to tak těžko pochopitelný?
Je to tak moc sobecký?


dream until your dreams come true

8. ledna 2011 v 13:52 | Pip |  on my mind. in my life.

"... Live and learn from fools and from sages. You know its true. All the things come back to you..."

To byste nevěřili, co se ve čtvrtek stalo. Tak dvě hoďky na to, co jsem psala ten článek. Před školou.
Já tomu nevěřim doteď.
Nebyla jsem ready.
Ale ON asi ano.

Má tak krásné oči.
A ruce.
A hlas.
A všechno.

A už se aspoň známe.

Jimmy, dělej si prdel z někoho jinýho!
:D:D:D:D

Jdu se někam nevěřícně smát.
On se tak koukal.

Seriously... nikdo nemá tak moc modrý oči.
Nikdo.

Ach ach.

everybody deserves to be loved. they say.

6. ledna 2011 v 12:52 | Pip |  on my mind. in my life.


"...No longer cold or feeling in trouble. I realize that I am just alive.... So let it shine..."

Občas - teda zrovna teď - si přijdu jako kdyby si ze mně někdo dělal nechutnou legraci.
Ne, v jistých chvílích nechutná není, ale když se to dečte, podtrhne a zaúčtuje, je to všechno postavený na hlavu.

A všechno se to sere - a to si nedělám srandu, fakt ne - od 1. 1. 2011. Poetické. Napsala mi D.