come on and let me see your pretty eyes so close you can feel my breath on you face

24. ledna 2011 v 19:50 | Pip |  on my mind. in my life.


Chci na světě jen tři věci.Tedy v tuhle chvíli.
Chci Kvída. (ne, nechci... jo, chci... ne, nechci... jo, chci... JO, CHCI CHCI CHCI CHCI CHCI!!)
Chci hadici, co mi někdo dá do pusy a pustí vodu, abych se nemusela zvedat pokaždý, když se chci jít napít.
Chci klid. A ten chci hned. Bezpodmínečně.

Tedy, pokud je to možný. :D
Ale já už jsem si zvykla, že to jen tak npeřijde, ale snažím se urovna si svoje problémy...
Teda, ne, že by mi to vycházelo, ale co je komu do toho... :D
Kdykoliv se na všechno můžu vybodnout a dělat, že jsem cellophane.


Klídek mám aspoň u soundtracku filmu Chicago. A Glee.
Ano, sleduju Glee, ukamenujte mě, miluju to.
Občas je super koukat se na něco patetičtějšího než je můj vlastní život...
Ale ty songy, ty songy se jim občas vážně povedou...

Hm, dejme tomu, že se moje šance aspoň mluvit s Kvídem - ano, dneska jsem jednu tak excelentně propásla, že si vůbec nemám co stěžovat, že se nic neděje. Jsem prostě blbá. A tupá. A srab. - se rapidně zvýšily poté, co jsme se začali zdravit na chodbách.
Když se to stalo poprvé, málem jsem omdlela. Jo, já už tu několikrát zmínila, jsem tragéd.
Ale když já tohle ještě nikdy nezažila.
V životě mě nikdo tak nepřiahoval jako zrovna on. ZROVNA ON!
Jsme jediní dva zástupci svého druhu - tragéd největší - na světě. Rok po sobě čumíme, a když konečně máme šanci udělat COKOLIV, bože cokoliv, tak se oba bojíme a stydíme a když se vidíme, tak oba koukáme jinam!

Jsem připravena čelit posměchu.

Mimo jiné, ve škole na mě banda prváků dost hnusně kouká.
Jen by mě zajímalo, co jsem jim kdy provedla. Ale jestli nepřestanou, tak jim něco provedu.

Bohužel, ubožáčci malí, nevědi, co tim způsobujou oni mně.
Já zase  chytám paranoidní stavy. Vážně. Dost jsem tím trpěla dva roky zpátky.

A je to tu zas, sice v maličký míře, ale je.
A jestli toho nenechají, zase mi rupne v kouli a já už nevím, co by se mohlo stát.
Doteď jsem se proti tomu nějak obrňovala, ale co jsem začala být nějaká celá vykolejená (jo, pořád je v tom ON), už u obranu ztrácim.
Ať se na mě koukaj. Ať se mi smějou, ať mi nadávaj, ukazujou si na mě a já nevím, co ještě, ale hlavně ať to nevidim já.
Jinak jsou mi u prdele. Jen to nesmím vidět.

Jo, ale jinak jsem doteď měla klid.
Nebo neměla?
Každopádně, chci klid.
Aspoň chvíli se ničím nestresovat přijít domů, lehnout si a zavřít oči a nevidět nic. Nic. Absolutně nic.
Chci mít prázdný, uvolňující a nadpozemský klid.
Nebo výplach mozku.

Škoda, že to jen tak nepřijde.
Krom toho týdne, plného rozruchu a vzruchu, co bude teď, mě v pátek čeká konverzační soutěž v AJ, kam jsem byla přihášena bez mého souhlasu.
1.2. máme soutěž ve volejbalu (pokud mě profesorka nevyhodí z družstva pár dní předtím jako loni:D)
A 2.2. jedu na vysekávání osmičky vlevo dole. Au AU!

Ale jo. Mám ráda svůj klid.
And all that jazz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama