our future is for many of horror

10. ledna 2011 v 20:18 | Pip |  on my mind. in my life.



"... 'cause when my back is turned my bruises shine..."
Někdy si říkám, kam tohle všechno vede.
A nemá to nic společného s událostmi minulého (a při pondělku i tohohle) týdne.

Jen mě tak napadá, jestli bude někdy klid. Obecně. Chci říct... vydrží mi to období klidu - které jsem si pracně vydobyla na konci Listopadu a na začátku Prosince - aspoň... nevim, déle než obvykle?

Já prostě nevím.
Asi mám zas ty svoje stavy, kdy nemůžu chodit mezi lidi.
Vždycky mě těšilo poslouchat lidi. O to víc, když jsem jim - i jen tím poslechem - mohla pomoct a tím, že mi svěřovali svoje trápení a dávali mi důvěru, mě naplňovali strašnou radostí. Páni. Někdo mi věří!

Samozřejmě, těší mě to pořád.
Jsem za to ráda, když mi někdo otevře svoje srdíčko, ale občas mám... jo, mám ten pocit, že i zapomínaj, že já ho mám taky.
(i když se je - a sebe sama taky - snažim přesvědčit o opaku)
Nikoho neobviňuju, jen mám prostě touhu se vylejt ze všeho a nechci poslouchat ostatní. Pro ty bude prostor zase zejtra. A kdykoliv jindy.
Jen dneska už pro nikoho jinýho v mojí mysli míso neni.
Je to tak těžko pochopitelný?
Je to tak moc sobecký?



Že jsou dny, kdy nemám na nikoho náladu? Jo. A že jsou dny, kdy jsem na všechny protivná?
Jo.

Ale jak často ty dny jsou?
Ne, ne moc často co?

A to, že ležim doma je jen volání o pomoc a snaha všem nějak klidně říct, že mi neni do skoku.
Zvlášť teď.
Kurva. Zmatek. V mojí hlavě. To tu dlouho nebylo.
Nekecám.
Většinou mám ve všem jasno.
Teď
Kurva
Ne

A cože za tím je?
Kurva.
Chlap.
Haha.

Jenže nikdo nemá náladu na to, aby poslouchal kecy zastydlý puberťačky, co už dávno rezignovala na všechny citové vazby k opačnému pohlaví. A city a lásku, (ach to slovo) v jiném než přátelském měřítku, obecně.

A stejně, to byl jenom spoštěč, co prostě nechal všechno vyvalit se ven. Je toho taková spousta. Spousta mýho svinsvta. Kdo to uklidí???

Bohužel, drazí přátelé, to je teď to, co mě trápí.
A já potřebuju vysypat filtr na to, abych byla zase  schopná poslouchat a odpovídat a utěšovat a objímat a hlavně taky vnímat.

Mám hned lepší pocit, že jsem to mohla vypsat, ach, milý deníčku.
Je toho na mě prostě moc, ale co mám sakra dělat, jsem jenom člověk.
Nemám nervy z oceli.
A ono vciťovat se do druhých, poslouchat a odpovídat a utěšovat a objímat je moc vyčerpávající. Protože je to všechno jako další zátěž, co mi někdo hodil do báglu, když lezu do toho odpornýho kopce, co musim denně vyšlápnout když jdu domů.
Je mi fajn, když se tomu vedle mě jde líp.
Je mi fajn, když mu můžu pomoct.

Ale někde v půlce toho kopce stejně musim zastavit, ten bágl sundat a chvíli klidně dýchat. Protože do toho kopce nejdu sama.
Nejdeme ani ve dvou.
Ani ve třech.

A čím víc je lidí, tím težší  to je.
Tím vyšší je ten kopec.
A já nikdy nemám sílu hodit jim ten jejich vlastní balvan zptáky. To se přece nedělá.

Jen jsem už v půlce kopce.
A špatně se mi dýchá.

Říkejte si kdo chcete co chcete.
Prostě je to moje hlava, neberte to v potaz. Jsou prostě dny, kdy si nechci povídat... to jsou dny, kdy chci jenom mluvit.
A pak bude zase dlouho klid.

Kéž by byl klid.
Ale mně se občas zdá, že jsem jenom nosič.
Tak si chvilku posedím a pak ponesu dál.
To neni tak nepochopitelný, že ne?

Je to absurdní, haha, teď bych měla skákat do stropu radostí! S tim, co se teď děje.

ON mě prý chce.
Zdá se, že by mělo být všechno v pořádku.
Ne, není sakra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 c c | Web | 11. ledna 2011 v 23:30 | Reagovat

now and again we try to just stay alive....
neni to nepochopitelný ani sobecký,je to daň za přátelství,
jen...
to co tu píšeš přátelé občas nevědí...
a vždycky je těžký když se sejdou dva který zrovna nejsou schopný myslet na nic než na svoje starosti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama