just move on. it's the past. life's not perfect. nothing lasts.

4. února 2011 v 22:30 | Pip |  on my mind. in my life.

"... am I louding clear or am I breaking up? Am I still your charm or amm I just bad luck? Are we getting closer, are we just getting more lost? I'll show you mine if you show me yours first, let's compare scars I'll tell you whose is worse. Let's unwrite these pages and replace them with our own words..."

Osmička vlevo dole je venku.
A upřímně můžu říct, že celej zákrok a následné kontrola den poté, bylo snad to nejhorší, co se mi kdy v životě stalo za plného vědomí.

Nepočítám ty věci, co jsem zjistila vždy, když jsem vystřízlověla :D
To prostě - něco takovýho mi byl čert dlužnej, prostě se semlelo tolik okolností, který samostatně dokážu snášet, ale dohromady - konec zvonec, vážění.
Dva dny jsem byla na sesypání.


Nejhorší na tom středečním zákroku bylo to, že jsem měla celý obličej přikrytý jakousi plentou.Kromě pusy.
Zakrývalo mi to oči. Nic jsem neviděla.
Takže jsem nevěděla, co se děje.
Takže jsem byla neklidná.
A potom, co jsem slyšela doktorův bezmocný vzdech, jsem začala panikařit jako nikdy v životě.

Hrůza!
A ta sestra! Myslela jsem, že mu daj do pusy něco, co mi jí udrží otevřenou - třeba nějakou vzpěru :D
Ne, musela jsem jí nechat otevřenou sama - což pak už po hodině tak trochu nebylo v mých silách - a paní sestra mi držela tvář nějakým hákem tak, aby se mi nelepila na tu dáseň a aby mi jí třeba doktor zevniřt nepoškodil (i tak se mu to povedlo... a taky mi zřejmě ulomil kus  zubu nahoře, protože ten je teď tak citlivej, že to je snad ješně míň příjemný než samontá bolest po zákroku...). Byla u toho strašně brutální a nevrlá - to podle těch jejích zvuků, co vydávala.
Natrhla mi koutek.

A jak to panu doktorovi nešlo - mi ten zub vypáčit - tak to bylo snad ještě horší. Pořád do toho bušil jakousi zbíječkou a já jsem pořád ještě nezjistila, jestli mi s tou osmičkou nevymlátil i sedmičku.
A to by bylo blbý!
Protože podle počtu stehů - deset (v mojí malý puse deset, to nechápu ... ale tím se také vysvětluje to, jak moc se sestře dařilo odhrnování mé tváře od doktorových nátrojů) - asi jo.
:D
Celý to bylo funny, když jsem u pátého stehu začala dost protestovat a fňukat, došlo panu doktorovi, že už mi asi přestává působit anestezie (zváštní, jazyk a ret jsem necítila ještě tři hodiny potom). A stejně to došil.
A já, jelikož dost špatně snášim fyzickou bolest a FAKT jí nenávidim, jsem začala panikařit ještě víc.

Naštěstí to už nemělo mít dlouhého trvání, nakonec jsem to ve zdraví přežila.
Trapná situace ale nastala, když jsem si měla "vypláchnout"... se znecitlivělou půlkou jazyka a rtu NEJDE vyplachovat.
Jde jen vystřikovat.
Plivat.
Cintnat.

Krev, sliny a vodu. Fuj.
A ta podvná směs byla lepkavá a tahavá a nešlo to vyplivnout :D
Sranda.

V autě přestala anestezie působit úplně. Panikařila jsem.
Chtěla jsem být v klidu, chtěla jsem být sama a tiše trpět, ale táta mi to - ačkoliv to myslel jedině v dobrém! - mi to fakt neumožnil.
Bylo mi děsně. Fakt jako děsně.
Celý den jsem plivala krev. A polykala.

Ale to se ještě všechno mělo změnit!

Ve čtvrtek jsem jela na kontrolu. Co si představíte pod pojmem kontrola? To, že nakouknout, dodají instrukce a propustí.
Ne. Ne. Tak to nebylo.

Dojeli jsme tam ve dvě. Jelikož ordinovali do tří.
A sestra nás sprdla. Další věc - neprofesionální přístup. Nesnášim. Co je mi kurva do toho, že sestra musí na oční?? Ordinační hodiny jsou ordinační hodiny.
Nakonec jsem ale to privilegium jít do ordinace dostala! A tam na mě koukala jak na odpad.
A doktor taky.
Tak jsem si sedla do křesla, vesele otevřela tlamu v domnění, že se jen ohřejeme a hned zase půjdeme.
HOVNO!!!
Ten masochista vzal takovej ten rejpák, kterým vás při každý prohlídce rejpá do každýho zubu a působí vám tím bolest, mi ZARVAL do moojí čerstvě rozřezaný dásně a šťoural se v tom.
To jsem to vyjeknutí ještě potlačila.
Ale pak vzal OBROVSKOU injekci s ještě větší jehlou a narval mi jí do tý dásně znova. A tlačil tam tu žlutou, odporně smrdící a chutnající tekutinu.
A to už jsem se neudržela. Protože - ano, poslední z věcí, co miluju - jsem byla absolutně nepřipravená a neiformovaná. A to, v kombinaci s nerudným ksichtem t ženšntiny a bolestí - ale to bylo úplně nesnesitelný - mě prostě položilo. Jak já naříkala.

V tu chvíli mi bylo totiž úplně jedno, že je mi skoro osmnáct, že jsem fakt jako dost otrlej člověk a že se tim dost ztrapňuju.
Po šílený noci a šílený cestě autem, v domnění, že jdu na kontrolu, mi udělali tohle!!!
V první minutě jsem byla OK.
Dali mi pár rad a pápá.

Stihla jsem si oblict bundu a pak to přišlo.
Já se klepala jak ratlík, bylo mi blbě z tý směsi tý tekutiny s injekce, krve a hnisu, co se mi dělala v puse.
Byla jsem ve stršným šoku.
Bolelo to jako prase, v autě jsem se neudržela a začala brečet jako malá. A k tomu se klepat.
Byla to hrůza.
Jo, znim jako hloupá srabácká kravka, ale tohle bylo prostě moc.

Nestydim se za to, nejsem nadčlověk.
A nesnášim bolest. Ani náhodou.

Každopádně, otekla mi pusa. Vypadám jako obrovská křivá bílá dýně.
Teče mi z toho hnis. Neustále.
Páchne mi v pusy. Radši jí neotvírám, pokud je někdo v osahu pěti metrů.
A jestli znáte Listerine a mysleli jste si, že pálí, tak si ho zkuste nalejt do řezný rány.
A pak teprve bude pálit.

Naštěstí už to nebolí. A třeba se i vyspim!

Problém je, že můžu otevřít pusu jen asi takhle (málo). Nemůžu si poádně vyčistit zuby. Nemůžu jíst. Šišlám a to ani nevim proč. Nemůžu se smát. Nemůžu kašat. Nemůžu kýchat. Nemůžu smrkat. Nemůžu zívat. Nemůžu spát na levém boku. Nemůžu zaklonit hlavu. Nemůžu naklonit hlavu doleva. Nemůžu vlastně dělat skoro žádné pohyby hlavou. Nemůžu prostě nic! Smrt!

A prostě jsem si potřebovala vylít srdíčko z tohoto otřesného zážitku, protože taky nemůžu jít mezi lidi - to kvůli tý oteklý hlavě :D - tak se nikomu nemůžu svěřit.
A popadá mě schíza.

Taky jsem ve volných chvílích dost přemýšlela.
Všechno to tu už ale zaznělo.
Ale chybí mi H. - člověk, na kterého jsem se upnula snad nejvíc ze všech lidí na světě, nechť mi to H. odpustí.
konečně jsem vyložila všechny karty na stůl.
Ale ten opojnej pocit z toho, že mě to už netíží tak moc, přešel ve chvíli, kdy jsem si to, co jsem jí řekla, plně uvědomila - zase.
No, ale to bude  dobrýýýý... dokázala jsem o tom po třech letech někomu říct, jsem dobrá!

Ale s H. jsme se neviděly strašnou dobu a už mi hodně chybí.
Nevim, proč to sem píšu, ale člověk, co o vás ví konečně všechno - myslím, teda, že jsem í všechno řekla :D - a tráví s váma dost času a v minulosti trávil  ještě víc - sakra, co to tu žvanim?!?!

Strašnou dobu, jo... tři neděle. :D
Ale pochopte, za tu dobu se toho tolik stalo!!

V konverzaci z angličtny jsem čtvrtá. Naštěstí!
A to je obdivuhodnej výkon vzhledem k tomu, že - jo to jsem sem ani nepsala! He!

Předminulý víkend přišla sestra s tím, že má nějakou střevní chřipku. Haha, řekla jsem si a jela k Z., kde jsme se absinthem opily tak, že jsme zvracely a dělaly věci, co si nepamatujeme. A já si z toho odnesla bouli na hlavě :D
V ponddělí jsem nevolnost neřešila, připsala jsem to tomu bylinkovému šoku.

Ale v úterý... ráno mi bylo dost špatně, ale zahnala jsem to cigárem cestou na trmvaj.
Ale pak chyba č. 1. Dala jsem si ještě jednou s T. před školou, těsně před hodinou tělocviku.
S mým extra nízým tlakem prča, dvě cíga v rozmezí dvaceti minut, na lačno, s virózou a před fyzickou námahou.
Stačil jeden míč ve volejbale a se mnou to málem švihlo, ale do toho se mi chtělo blít.
Šla jsem radši blít.

Pak jsem si uvědomila popcit, co tomu předcházel a něco mi řeklo, že moje plícičky, srdíčko, cévičky a trubičky trochu protestují.
A rozhodla jsem se omezit kouření.
A ani mi to nechutnalo.
Ale potom jsem odešla ze školy, nedalo se to.

Ve středu jsem do školy zase šla.
Ve čtvrtek už ne. Protože jsem ummírala na střevní virózu.
A v pátek byla soutěž v AJ.
A to jsem do školy šla.
Chtělo se mi blít. Strašně. Měla jsem snad i teplotu. Byla mi zima. A ta slečna, která byla na řadě přede mnou, mluvila tak perfektně, že jsem si absolutně přestaa věřit :D:D

Ale i přesto jsem skončila čvrtá!!
Jsem borec.

A v úterý, před tím zákrokem, jsme hrály s holkama volejbal.
Jsme třetí!
Jsme borci!

A přišla k nám nová spolužačka. Jsem na ní zvědavá.
Holkám se nelíbí, klukům ano. Je prý hezká. A má hodně mejkapu. A asi bude pomlouvat.
A asi mě nebude mít ráda :D:D

Taky jsem si dneska přečetla knížku - Zmizet od Petry Soukupové.
Tři povídky z rodinného prosředí.
A ta první byla neskutečně touching. Málem jsem si ubrekla.

Ale rozhodně to nečtěte - tu první povídku - jestli máte sourozence, bujnou představivost, trpíte torochu paranoiou a máte občas noční můry.
Protože pak a) jste já a skončíte špatně
                      b) nejste já a skončíte tak
:D:D
Každopádně - doporučuju.
Vřele.

Jo, víte, já nikam nechodim se spolužákama, protože nechci překročit tu hranici spolužákovství.
Prostě jsou to jen postavy za školy - na pár, ale skutečně jen prá výjimek - a ende.
Nemám ráda personal akce s nimi.
Taky nemám ráda drum and bass.
Taky vyloženě nesnáčím Valentýna (nechápu, já to vážně nechápu, ale o tom později, snad...)
A taky nemám ráda chozeí doo klubů.

A proto asi půjdu na školní Valentýnskou drum and bass party do klubu.
A víte proč?
Kvůli Kvídovi.

A taky proto, že jsem úplně blbá.
Ještě nevím, uvidím.

V pondělí jdu na vyndání těch deseti stehů.
A v úterý do školy.
Konečně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 H. H. | 5. února 2011 v 11:03 | Reagovat

tak to teda nevím nevím, jestli ti odpustím.. :-?
:)) ale já vím, že víš, že není nic, co bych ti měla odpouštět. Jsme si totiž kvit.
I'm here.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama