promises you gave to youself are the hardest ones to keep.

22. března 2011 v 20:29 | Pip |  on my mind. in my life.

"... don't go that way, I'll wait for you will you wait for me too? ... so long, my friend and adversary..."

Bylo by patrně fajn něco napsat.
Jen nemám co.


Vidíte v tom klipu toho dlouhovlasýho kytaristu?
Jo?
A představte si k němu Mikeyho Waye.
A představte si, že on a Mikey Way mají spolu dítě.
A to dítě je Kvído.

S tím rozdílem, že jak na Nicka Valensiho, tak na Mikeyho Way se dokážu koukat.
Na Kvída ne.

A proč tomu tak je?
He loves me not!
Blá, blá, asi je mi to i jedno.
Jen mě sere to nevědomí, ten fakt, že nmám potuchy, kde se stala chyba.

A ať mi řiká kdo chce co chce, mám pocit, že je na mojí straně. Tam je totiž vždycky.

Ale co. Už je to jedno.
Štve mě jen ten fakt, že jsem si myslela, že by mi to mohlo vyjít.
Že by mi vůbec jednou mohlo něco vyjít.
A že jsem tomu věřila.

A proto bych se teď nejradši zahrabala pod peřinu a brečela. A brečela. A brečela.

A taky nejen proto.
Taky proto, že je mi špatně ze mně samotný.
Mám velkej problém a ani o něm nedokážu mluvit.
A ani to, že to ze mě dneska T. hodinu páčila, mě nedonutilo o tom mluvit.
Jen se mi chtělo brečet.
big girls don't cry

K tomu problému -
- můj hlavní problém jsem já.
Nesnášim se.
A to vnějškem počínaje, veškerými povahovými vlastnostmi konče.

A už se sebou nedokážu žít.

Jak mi dneska řekl profesor zeměpisu, který je těsně před psychickým kolapsem, chce to to úplně rozbít.
Rozkopat to.
Udělat něco, co to přebije.

Takže asi... jo, nic nepřebije mojí osobnost.
Ledatak lobotomie. Chci být psychicky na úrovni zeleniny.
Vařené mrkve nejlépe.

Asi se dostanu přes kvída tak, že se budu chovat velice přátelsky k jeho spolužákům.
Speciálně k tomu jednomu.
A budu nosit tak krátký sukně, že se stydim jenom když si je zkouším u zrcadla.
No co, jsem bloncka, já můžu.

A nebo si chytím toho rozkošnýho prváčka.
Kterýho jsem si vyhlídla pro případ, že to s kvídem nevyjde.
Ejhle! Nevyšlo.

No co, už si zvykám.
Jsem ale ráda, že řešim teď jen toho kluka.
Protože kdybych měla řešit ten zbytek, půjdu asi skočit.
Ale už vim, že on byl spouštěč toho všeho a dokud se nezbavim myšlenky na něj, nezbavím se tohohle stavu.

A já se myšlenky na kvída nezbavim, dokud ho budu vídat ve škole.
A to budu, dokud tam bude chodit.
A to bude, dokud neodmaturuje.
Takže mám do května o zábavu postaráno.


"... and if you're ever feeling down, grab your purse and take a taxi to the darker side of town, that's we'll be and we will wait for you and lead you through the dancefloor up to the DJ booth you know what to ask for you know what to ask for. Go ask for Joy Division, and celebrate the irony, everything is going wrong, but we're so happy. Let's dance to Joy Division, and raise our glass to the ceiling. That this could all go so wrong but we're so happy..."

A i přes to všechno mám občas pocit, že bych se tomu měla jen smát, ironicky něco utrousit a otočit stránku.
Nebo třeba odjet někam na jinej kontinent.
Nebo změnit školu.
Nebo přátele.
Nebo životní styl.
Nebo vizáž.
Nebo postavení nábytku v pokoji.
Nebo pohled na svět.
Nebo popřít sebe sama.
Nebo spáchat nějakej zločin a nechat se zavřít do blázince, kde konečně budu mít klid.
Nebo do toho blázince odejít sama a dobrovolně.
Nebo se pohřbít zaživa.
Nebo začít věřit v Boha.
Nebo v lásku.
Nebo v sebe.
Nebo začít cvičit.
Nebo si přečíst všechny knížky z babiččiny knihovny.
Nebo se začít učit.
Nebo kompletně změnit šatník.
Nebo si uklidit v pokoji.
Nebo si koupit plakát Strokes, co by mi věčně připomínal někoho, koho nikdy nemůžu mít.
Nebo psát inteligentní články na blog.
Nebo říct všem, co si o nich myslím a pak se zastřelil, protože mě většina z nich bude nenávidět.
Nebo sem vypsat všechny možnosti toho, co bych mohla udělat. A úplně zbytečně.
Nebo ... prostě jen sedět a snažit se s tim vypořádat.
Nebo přijmout pomoc.

Protože jsem si už hooodně dávno uvědomila, že jí ppotřebuju.
Jen jí neumim přijímat.
Já jí jen poskytuju, nepřijímám. To je proti mojí přirozenosti. Já nevim proč.

Já nevim sakra nic, nic nic nic.

V posledních dvou dnech jsem dohromady strávila celkem osm hodin v městské dopravě.
A celkem tři hodiny u zubaře.
A taky tři hodiny čekáním na různé autobusy.
To znamená celkem čtrnáct hodin úplně o samotě, úplně vzhůru a úplně deprimovaná.
Co člověk v takovýhle situaci může dělat?

Přemýšlet, ano.
A k čemu já došla?
K tomu, že se se mnou nedá žít. Já se sebou nemůžu žít.
Já se nesnášim.

A nevim, co s tim a je mi všechno jedno, já jsem prázdná.
Vypadám jak mrtvola, a vevnitř mrtvá prakticky jsem.
Už se v ničem nevyznám.

A zejtra jedu k zubaři znova. Další minimálně čtyři hodiny v dopravě. A minimálně sto let čekání.

Pak asi před školu, kde bude T. a nebude mě vnímat, protože jsem jí hned nevysypala svoje dlouholetý trápení, který neni jen jedno. A neřekla jsem jí, jak moc huboko to sahá, protože to, co je na povrchu je zlomený srdíčko hloupý naivky, ale vevnitř je to něco, nad čim ona ani nepřemejšlela.
A bude tam D.
A D. a T. jsou zlo, protože ony jsou spolu a já jsem tam taky. Ale ne s nima.
A možná tam bude i on. A zase mě bude ignorovat jako dneska a zase se na mě ani nepodívá a mně bude zase strašně úzko a srdce se mi rozbuší tak rychle, že mám pocit, že mi praskne.

A pak se zastaví, protože on odejde. A zase se na mě ani nepodívá.
A mě se bude chtít brečet.
Ale já nebrečim.
Já brečim doma, zdánlivě kvůli debilitě, ale kdyby jen všichni tady věděli, co se mi honí hlavou...
Já chci někam, kde mě budou poslouchat a kde budou lhát, že vědi, jak mi je, a přitom mě nebudou znát, protože lidi, co mě znaj, jsou zaujatý a znaj mě jinou, než takovou, jaká jsem u sebe v hlavě.

Já chci pryč, pryč pryč a daleko a brečet a spát a křičet a snít a dostat se z toho.

Zejtra jdu se Z. asistovat jí při tetování. Hustý!

A aspoň jedno světýlko...
C. je se mnou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 c c | 23. března 2011 v 22:13 | Reagovat

jen vyjímeční lidé dokáží poskytnout pomoc, přestože jí sami nedostanou, když jí potřebují.
takže jseš vyjímečnej člověk.:)
"štěstí je to jediné, co můžeme darovat,aniž bychom to měli."
a mě děláš šťastnou tím, že jsi - takže na oplátku jsem tu já, abych ti pomohla bejt šťastnou. to není pomoc. to, co ty potřebuješ, je to, co já chci. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama