Červenec 2014

midchild crisis

17. července 2014 v 20:52 | Pip
jako nechci bejt nějak moc butthurt, ale co, jsem
prostě jsem a pravděpodobně vždy budu! ha!

protože jsem prostřední :D
a nikdy nebudu nic jinýho :D

uvědomila jsem si to v jedné ze svých sebeuvědomovacích sessions (rozhodla jsem se, že se prostě poznám, neni to vůbec legrace. myslela jsem, že najdu inner peace, ale místo toho se jen víc a víc nenávidim. nu což, neuděláš nic.)
vzhledem k psychologii sourozenců je vždycky ten prostřední úplně odepsanej. má prostě tu nejdebilnější možnou pozici v rodině.
neni první, kterej je prostě... no, první, chápete?
PRVNÍ kroky, PRVNÍ slovo, PRVNÍ bullshit or whatever

a pak je tu ten poslední... nejčerstvější vzpomínky, ťuťuťu a blá.

ale ten uprostřed je prostě vždycky tak nějak. uprostřed.

jako abych nebyla zas takovej stereotypní prostředníček, mám pozici ještě víc zapeklitou, páč jsem prostřední dítě mé drahé matinky, ale první dítě mého drahého papínka. chápete.
not to put any more pressure.

takže má pozice je prostě komplikovaná :D

ale zrovna v tuhle chvíli, kdy se vrací moje krize identity (vše se zase kompletně vymyká mé kontrole, páč nevim, co se bude dít, až se vrátim domu), jsem tak trochu zranitelná. a ještě ke všemu mě sere to dítě, na který mám dohlížet, a mám rýmu. no hrůza.

a abych konečně přestala žvanit, narodil se mi - dle všeho - bratranec.
to je prostě událost.
a já se to dozvěděla z twitteru, kam to před hodinou napsala má sestra.

super.
nikdo mi ani nenapíše do zprávy na fb. nebo mejla. nebo tak.
a v tu chvíli mi to došlo... trochu už se na mě zapomíná, páč já nejsem teď to hot shit naší rodiny.

už nejsem zajímavá. v anglii už jsem půl roku a navíc - má mladší sestra se sem naštěhovala taky.
tudíž už prostě nemám co nového nabídnout, a tak se pozornost přesouvá na ni.
nechci vyznít nějak špatně, ale celej můj život byl soutěž o pozornost.
kterou jsem dostávala jen když jsem dělala šokující věci.

jo.
musela jsem jako malá brečet jen tak z hecu, protože si mě jinak nikdo nevšimnul.
negativní reklama je taky reklama.
musela jsem si začít barvit vlasy a bejt emo a řezat se a nechat se šikanovat a projít všema těma věcma, musela jsem začít projevovat svý psychický vady a chlastat a kouřit a propadnout ve škole, musela jsem se odbarvit na blond, musela jsem jít na vysokou, která mi aaaaaahahahahaaaabsolutně nic neřikala, musela jsem se... odstěhovat do anglie.
protože všechny tyhlety podivný věci mi dávaly tu pozornost, o kterou musim soupeřit se svou starší sestrou, matkou dvou dětí, a svou mladší sestrou, která je ridiculously hodná holčička.

je z toho poznat, co tim myslim??

vždycky, když je mi takhle, vzpomenu si na čtrnáctý narozeniny mý starší sestry (mimochodem jedna ze vzpomínek, kterou se mi prostě nedař zablokovat). mně bylo osm, mlaší seste bylo šest.
ta staršíměla oslavu a byly tam všechny děti ze sousedství, víte, co myslim, který se se mnou nikdy nebavily, protože jsem byla ta divná mladší sstra, a protože jsem měla na spodním rtu veeelkou červenou bouli a byla jsem ošklivá a hubená a stydlivá. a já nikdy neměla moc kamarádů, tak jsem se na tu oslavu těšila, protože tam byli všichni i moje šestiletá mladší sestra, která tam byla zdalea nejmladší.
a tak jsem šla nahoru do patra, kde byla taková místnost na hraní a tam se ta oslava konala a všichni se smáli a měli dooort a všechno bylo fajn a já se tak moc těšila.
a když mě ségra viděla, jak tam jdu, tak zavřela dveře a nepustila mě tam.

(jen pro zajímavost, teď se děsně směju tomu, jak brečim :DDDD)

možná mi to došlo už tenkrát v těch osmi letech, možná ještě od dost dřív. a nebo až teď.
ale z celýho mýho života je naprosto jasný, že já vždycky budu ta sestra, co je zavřená v chodbě a kouká na ty blbý dveře, zatimco všichni ostatní mají dort.

nakonec jsem se tam dostala, to jo... tou starou dobrou cestou. vybrečela jsem si to.
a rodiče mě maj za hysterku, ale já přitom jen chci, aby mě holky braly mezi sebe.

nedokážu ani popsat, jak moc se za sebe stydim. je mi jednadvacet.
a já tu sedim, celá vytočená z toho, že mi někdo neřek o bratranci.

ale ono je to těžký.
já vždycky prorážela ty barikády, aspoň pro tu mladší jo.

protože nic z toho, co by ona mohla udělat, neni horší než všechno to, co jsem udělala já a jak jsem rodiče donutila si tim projít. nic.
a tak má cestu jako na skluzavce.

protože já jela po zadku ze sklály. protože jsem chtěla, aby si mě někdo všímal :D

ale zase se stala ta miloučká věc, že už nejsem ta zajímavá. ne a ne a ne.
a asi nikdy nebudu.

takže by možná bylo lepší přestat se snažit, co.
protože už absolutně netušim, co bych mohla udělat, aby mě konečně viděli stejně tak, jak viděj ty dvě.

you'll learn to need the things that stop you dreaming

1. července 2014 v 12:10 | Pip
tak nějak mi došlo, co mám za problém

někde jsem četla citát od pana Hemingwaye, se kterým zrovna nejlepší vztah nemám, ale to ještě neznamená, že nepsal dobře nebo tak něco
"Happiness in intelligent people is the rarest thing I know."
said he.

a ono na tom něco je... měla jsem dost štěstí na to, aby celkemm hodně mých přátel bylo celkem hodně inteligentních.
víc než já, to musim podotknout
ale já mám taky mozek, jen aby se neřeklo
fakt si fandim

no a z mýho pozorování jejich (a mýho taky) životů je jasně vidět, jak moc pravda to je

protože prostě lidi, co byli obdarováni darem inteligence, nikdy, absolutně nikdy, nemůžou bejt naplno spokojený...
protože si většinou až moc uvědumujou to, co by od života chtěli
a taky si uvědomujou naši kamarádku realitu - a totiž, že to, co si vysnili, se jim nikdy nemůže splnit

protože v životě je až moc "ale"

jsem v anglii, což jsem vždycky chtěla, ALE jsem odříznutá od všech a od všeho, což mě zbavilo jediný věci, kterou od svýh života vyloženě vyžaduju - svobody

a tim se dostávám k jádru pudla (to to trvalo)

je pravda, že první dva měsíce tady mi bylo fakt hej, protože jsem měla konečně klid od všech těch umělohmotnejch dramat, který vytvářely moje kamarádky
měla jsem klid od věčnejch myšlenek na budoucnost, která je spíš jak hororovej film, než něco, na co by se člověk měl těšit
měla jsem prostě klid, kterej jsem dlooooouho potřebovala

ale to se muselo zákonitě změnit, nikdy totiž nemůžu bejt naprosto spokojená, žejo
a tak jsem začala toužit po přítomnosti lidí mého věku, ať už známých nebo neznámých. přeci jenom, dva měsíce solitérství mi stačily a on ten lidskej kontakt - ať je jakkoliv přeceňovanej - je potřeba.
a v tom mi to došlo
já tady bydlim na vesnici, kde neni absolutně vůbec nic. NIC.

byla jsem takhle v Oxfordu s dalšíma holkama a fakt se mi to líbilo, protože jsme si pokecaly, sdělily zážitky z rodin a porovnaly situace, a bylo to opravdu osvěžující
chtěla jsem s nima popít, možná jít do klubu, protože se to začalo plánovat

a já musela v šest domů, protože mi jel poslední autobus
ne v šest ráno, v šest odpoledne

protože pak už nic nejede
teda jede, ale do vesnice půl hodiny odtud, kde mi nenavazujou žádné spoje, protože... no protože žádné prostĚ NEJSOU

stejně jako v neděli. každou neděli z oxfordu odjíždí autobus na Stonehenge (I'm not saying it was aliens... but it was aliens), který chci vidět tááákhle moc. a za rozumnou cenu. kdybych jela sama, dám za to celou výplatu, takhle by se to nevyšplhalo ani na polovinu.
JENŽE
mi nejedou žádný autobusy od nás z vesnice
v neděli nechodí pošta
a nejezdí autobusy

a to mě přivedlo na myšlenku, že já jsem tady hrozně omezená tisícem různejc maličkostí, co se nahromadily a vytvořili ve mně tak obrovskou frustraci, že mě to rozbrečí pokaždý, když si vzpomenu na obrázek vlaku z mnichovic, co mě odveze do prahy, kdy mám kámošky, se kterejma budu kailt celou noc a když se mi nebude chtít domu, můžu kalit do prvního vlaku a nebo přespat někde u nich
tohle mě sere
ani ne tak nepřítomnost mýho klanu
jako nepřítomnost volby

jsou tu dny, kdy se totálně nudim, jako třeba dneska
a nemusim pracovat, protože děti maj kroužky až do půl šestý
a kdyby se tohle stalo doma, zvedla bych telefon a obepsala lidi a nakonec by se našel někdo, kdo by se mnou na to pivo šel
a i tady by se našlo x lidí, to neřikám
protože kontakty mám
ale problém nastane
že se nemám jak dostat do bodu B

nemám žádnou možnost
chápete, co tim myslim???
jsem hrozně omezená a to je to, co prostě nezvládnu
chci mít možnost spontánně se sebrat a dojet zpátky kdy JÁ chci, chci si dát pivo v hospodě v osm večer, chci se vrátit domů o půlnoci a nemuset se ohlížet na to, jestli nááááhodou mi nejede poslední bus ještě za světla

to mě tak sere
kdybych já nebyla píča a vybrala si tu rodinu v Londýně, kde je Maki a všechno a doprava celej den sedmkrát týdně
ale ne, já chtěla na venkov

jo, zase to ale
jsem debil nebo co??

prostě volnost, to je to, co mi schází.